Fanek Smýkal - životní příběh

 

Narodil se v 4. prosince 1939 jako dlouho očekávaný syn Rosálii a Antonínu Smýkalovým, v rodině lidmi uznávaného sedláka  v Napajedlích.
Pod ochranou čtyř starších sester,  Anny, Toni, Mily a Mani a  s mladším bratrem Petrem  vyrůstal u řeky Moravy. Jeho útlé dětství ovlivnily útrapy války, ale hlavně od malička spolu s ostatními sourozenci pomáhal rodičům doma v hospodářství a velice brzy a důvěrně poznal, co to je od jara do jara, práce na polích, motyka, hrábě, mlátička, péče o koně, krávy, prasata, slepice, husy , králíky a spousty dalších hospodářských zvířat. Moc dobře poznal, co to znamená práce v zemědělství.
V roce 1951 začal studium na osmiletém gymnáziu v Otrokovicích a po jeho ukončení toužil po cestě pedagoga, a přál si vyučovat matematiku.

Nastaly změny po roce 1948. Za důrazný nesouhlasný postoj tatínka Smýkala se vzniky JZD a představou, že by se dobrovolně vzdal svého hospodářství, přišel trest pro Fanka. VÁM DOVOLÍME STUDOVAT JEDINĚ U HNOJE.

Tehdejší krutý režim chtěl Fanka potrestat, ale ve skutečnosti mu pomohl, aby skloubil obě své velké  lásky a touhy.  Zahradničinu a o nějaký ten rok později i pedagogiku. Po gymnáziu začal studovat na Vysoké škole zemědělské v Brně a později na zahradnické fakultě v Lednici. Objevil tam kouzlo dendrologie . Už v Lednici na koleji se stal malým pedagogem, když pomáhal kamarádům při doučování.  A v roce 1962 promoval a stal se inženýrem agronomem.

Po vojně dostal pracovní umístěnku daleko od svého domova, od své Moravy.
Od roku 1963 začal nový život. Na severu Čech v Teplicích, v místním zahradnickém podniku, na sadovnickém středisku.  Přímo tam se potkal se svojí osudovou láskou a nastávající manželkou Květou. Jen se nikdy neuměl rozhodnout, kdo má první místo v jeho srdci. Jestli dendrologie nebo Květka a pak rodina. To byl jeho celoživotní velký  vnitřní boj.
Společně se svou Květkou pracovali na sadovnických projektech pro Teplice a široké okolí. Jako vedoucí sadovnického střediska a projektantka  se podepsali
za neskutečným množstvím realizovaných výsadeb a rekonstruovaných parků.

Přišel rok  1965,  svatba Květy a Františka, byla rovnou dvojitá. Ve stejný den si bratr Petr bral svou Jarku.  

Novomanželé bydleli na samotě ve vile Erika. Vila s parčíkem a městským zásobním zahradnictvím se stala kolébkou celoživotních přátelství  se sousedícími zahradníky a místem šťastného dětství pro dcery Jitku a Janu. I  Fanka holky už jako malé děti putovaly po republice s rodiči. Maminka s tatínkem běhali po parcích s geodetickými tyčemi a s pásmem a Jitka s Janou si celý den hrály se šneky, lístečky a větvičkami. Proč asi obě vystudovaly Zahradnickou školu v Mělníce a později byly obě  přijaty ke studiu na Vysoké zemědělské škole, na fakultu zahradnictví  do Brna?

V roce 1978 se celá rodina přestěhovala do nedalekého Ústí nad Labem. Tady pokračovali ve stejné práci a společně šli stejným směrem. V zahradnickém podniku v Ústí se stal na 12 let Fanek vedoucím sadovnického střediska. Bylo to období rozsáhlé výstavby panelových sídlišť v městě průmyslu. Dnes je Ústí jiné.
Pomohl změnit celé město. Čoudíky ustoupily a ve městě je velké množství krásných a rozsáhlých zelených ploch v místech, kde to dříve nebylo běžné. Fanek si to uměl prosadit. Lidé ve městě mají právo na kyslík a zelenou krásu, nejen práce a domů spát do betonového sídliště.
Už během těchto let byl často na služebních cestách a přednášel nejen o problémech při realizaci  a údržbě sadovnických prací ve městech. Jezdil po celém Československu. A často usnul přímo v kanceláři, kde do noci pracoval. Usnul u stolu nebo na křesle ve spacáku.  
I když to měl domů pár metrů. Jen si na chvilku  zavřu oči... To musím dodělat. Slíbil jsem to. A tak to platilo celý život. Práce, práce, práce....  A večer? Napřed nakrmit zvířata, zalít zahradu, sklidit a s Květkou zavařit co se urodilo, dohlédnout na výsevy či řízkovance, kterými si rodina společnými silami přivydělávala.  Každý víkend do Mšena, do Bílek. S Květčinými rodiči, dědou a babičkou Kozlíkovými, se pracovalo v sadu. Fanek měl velkou úctu před dědou  zahradníkem, oral frézou a jako jediný postavil a přenášel žebříky až do nebe. Když byly třešně, sjeli se spřátelené zahradnické rodiny na pomoc.  Zdravý jako jura, to nakonec přetáhl a jako čtyřicátník si uhnal infarkt. Ale ani ten toho moc nezměnil, jít k doktorovi na to Fanek neměl čas.

Přišel rok 1990. Rok dalších ohromných zlomů v jeho životě. Nastala doba změn po sametové revoluci.  Františkovi se splnil sen z mládí. Dostal nabídku, stát se pedagogem. Konečně! Režim mu nebrání a získává možnost stát po boku jednoho ze svých celoživotních vzorů a přítele, vedle pana ing. Václava Hurycha.  Bral to jako čest a velkou výzvu.  S Květkou ale už nebylo dobře.  Vracel se večer do Ústí.   Až přišla rána největší, do zahradnického nebe mu odešla milovaná Květka. 

Do mělnického bytu se už stěhoval Fanek sám.  Jako by se nikdy pořádně nezabydlel. Byt se stal spíše základovým táborem, pracovnou, konzultační místností, přenocovali tu kolegové co přijeli přednášet a nakonec tu po léta bydleli i studenti. Měl jich tam i šest, sdíleli koupelnu, kuchyň a nakonec i jeho pokoj, kde byla televize. Nepřišlo mu to vůbec divné: ´Nesehnali privát,  tak co mám dělat´.  
Mělnické škole zůstal věrný až do konce  života. Celých 19 let! Začal přednášet v oboru sadovnictví na Střední zahradnické škole . Brzy si uvědomil, že odborná péče o stromy v porevolučním Československu prakticky neexistuje,  A bez stromů to nejde. Vzniklo KPDéčko, Postgraduální studium Komplexní péče o dřeviny. Odstartoval dnes již tradiční konference Strom pro život,  život pro strom. Stál u zrodu celé Arboristiky. Velkou měrou ovlivnil vznik Vyšší odborné školy. Vysoká škola v Lednici je daleko, tak alespoň mini Lednici pomohl vybudovat na Mělníce.  Kvalita o odborná úroveň mu byly vždy hlavními měřítky, stejně tak jako setkávání se a vzdělávání jedinými cíli.  

Přísnému, ale spravedlivému Fankovi prošlo rukama stovky nových sadovníků.
Každému z nich se určitě nesmazatelně vryl do paměti a věřím, že  většinou v dobrém. Jejich společné toulky po parcích, poznávačky i exkurze měli zvláštní kouzlo. Byl to jejich František, Pan profesor.
Sám neznal cizích jazyků, říkával, že na to v té hlavě nemá správné buňky. Od prvního dne na Mělníku však spřádal kontakty, posílal své studenty do Švýcarska, Itálie, Ameriky, do celého světa. ´Na mě už nezáleží, ale vy musíte ven´. 

Sám celé roky přednášel na X témat po celé republice. V Praze, v Průhonicích, v Lednici, v Klatovech, v Olomouci, a nejde každé místo vyjmenovat, určitě bychom na nějaké zapomněli. Stal se součástí pedagogického sboru nejen na Mělníce, ale i na fakultě v Lednici a později v Praze. 

Stále se snažil cítit puls, potřeby a světové trendy, inovovat výuku, iniciovat akce,  propojovat lidi. Byl čestným členem Společnosti pro zahradní a krajinářskou tvorbu. V posledních letech  -  stále co by inženýr  - předsedal státnicové komisy na zahradnické  fakultě v Lednici, která ho vyznamenala čestným uznáním  za celoživotní práci v oboru, stejně jako už post memoriam fakulta lesnická .

Zpočátku publikoval do časopisů, později se stal spoluautorem  učebnic a encyklopedií. Byl soudním znalcem ve svém oboru, stále putoval po celé republice a nikomu  na žádost o radu či pomoc neuměl říct ne, nemůžu, já toho mám moc. Holky mnohdy celé dny nevěděly kde je, a když se vrátil tak říkal    ´co by se mi asi mělo stát…´

Druhá jako Květka už se nenašla. S družkou Lenkou začal dokonce včelařit, ale i po deseti letech vzájemné úcty Lenka nedokázala držet krok.  V rodině jako kdyby nakonec vše dostalo své místo. František 19 let putoval mezi svým „táborovým“ bytem na  Mělníku a domovem v Ústí.  Vše promíjící  Janička mu za všechny ženy v jeho životě bezúnavně dávala pocit tepla domova. Po  dobrém jídle spokojeně usínal,  odpočinul si  a odvážel voňavé košile ´Ty jsi takový můj Anděl strážný´, říkával. Když vzal Zeťák Pavel kytaru, tak Fanek zpíval z plných plic. Vnuk byl jeho pýcha. Vyrostl a   z malého Vítka, premianta a mistra republiky v karate, se stal koňák a jde už na gymnázium. Přesto nejradši dědovo kakao a krupicovou kaši.
Jitka se mu vrátila z ciziny, konečně mohly vést nekonečné hovory o oboru,  no a s jejím Marco měli svou vlastní řeč, když ho učil opět v Bílkách sadařit a večer se ochutnávalo dobré víno.

Letos v létě se František rozhodl: " Na škole  končím.  Pomůžu mým posledním studentům k promoci , dotáhnu 20. ročník KPDéčko, udělám si pořádek ve své ohromné knihovně, sepíšu na papír mé přednášky, které jsem měl většinou jen poznámkově na papírcích a vše přednášel z hlavy,  tu a tam se zúčastním nějakého semináře, pokud mě pozvou, no  a budu mít konečně čas být dědečkem. ´´

Tento svůj plán si už Františku nestihneš splnit.
 
Všichni Ti za Všechno mnohokrát děkujeme, za všechny dobře míněné rady, připomínky a poučky. Hlídej nás všechny ze svého zahradnického obláčku.
 
Děkujeme

 

(Dcery Jika Trevisan a Jana Skalová, září 2009)